911 Zakázaný deníček

On-line Filmy, které Vám televize nepustí, zprávy, které Vám noviny nesdělí...

Homepage

Virtuální peníze

Motto: „Chcete být otroky bank a platit si náklady svého vlastního otroctví? Pak je nechte vytvářet peníze…“    

Josiah Stamp, guvernér Bank of England, 1920

Ze statistických údajů Anglické banky vyplývá, že vláda Velké Britanie vydala celkem jenom asi 25 miliard Lstg. Kde se tedy vzalo zbývajících 655 miliard, které nevytvořila vláda? Celý ten zbytek 655 miliard liber – což dělá 97% všech peněz Velké Britanie – byl vytvořen bankami a stavebními společnostmi a byl vytvořen z ničeho....

Peníze hýbou světem. Ale co jsou to vlastně peníze? Jak se změnily v průběhu historie? Peníze umožnily a usnadňují směnu mezi lidmi. V dávné minulosti byly peníze z drahých kovů – ze zlata a ze stříbra. Revoluci do peněžnictví přinesly papírové peníze. Začátky bankovnictví musíme studovat na aktivitách anglických zlatníků v 16. a 17. století. V té době ještě platila Magna Charta a podle ní se požadování nebo vybírání úroků trestalo smrtí.

Na konci 17. století byl Anglický král Wiliam Oranžský v důsledku války s Francií ve velkých finančních potížích. Tenkrát mu angličtí zlatníci „půjčili“ 1,2 milionu liber sterlingů, což byla na tehdejší dobu nepředstavitelná částka. Měli ovšem své podmínky. Úrok 8% a král musel dát zlatníkům licenci, která jim umožňovala poskytovat úvěry. Až do té doby všechny jejich operace s vydáváním jejich potvrzenek na sumy větší než měli ve na svých depozitech, byly protizákonné. Tato licence to povolovala a zlegalizovala. Roku 1694 získal Wiliam Patterson královskou licenci, která umožnila zřízení centrální Bank of England.

Ve Spojených státech má emisi peněz pod kontrolou Federální rezervní úřad – FED. V roce 1913 president Woodrow Wilson podepsal dokument, kterým vytvořil FED. Není to vládní orgán, ale rada soukromých bankéřů. Většina lidí je přesvědčená, že FED (Americká centrální banka) je pobočkou vlády. Není to pravda.

Od té doby začaly všechny problémy v peněžnictví. Nastala éra inflace, krachu měn a dalších zlořádů. Nové peníze se staly předmětem podnikání. Přesto všechno byly stále tyto peníze kryty zlatem. Každý mohl přijít do banky a své peníze vyměnit za zlato. Dýku do zad peněžnictví vrazil prezident Nixon, když zrušil zlatý standard dolaru. Od té doby je možné všechno. Začala éra virtuálních peněz. Jednu z nejlepších knih o problematice současného finančního systému napsal Michael Rowbotham pod názvem The Grip of Death, česky Smrtelné sevření.

Komunisté si mysleli, že když si chci něco koupit, tak si musím napřed na to vydělat. Proto se tenkrát stály fronty na banány. Proto jsme před vánoci nemohli dostat prémie. Lidé by totiž s těmi penězi šli do Prioru a chtěli by zboží, které nebylo. Po vánocích už to bylo lepší a lidé peníze uložili v bance na dvou nebo čtyřprocentní úrok – jó - kdeže loňské sněhy jsou. Víte ještě, že dříve lidé dostávali úroky za vložené peníze a neplatili žádné poplatky?

Klaus přišel na to, že si můžeme půjčit. Každý rok Klausových vlád byla záporná bilance zahraničního obchodu přes 200 miliard korun. Každý rok jsme nakoupili více o 200 miliard korun než jsme získali. Za 5 let jeho vlády to bylo více než 1000 miliard korun. Banánů byly plné obchody – půjčili jsme si na ně. Poznali jsme, jak to na světě funguje.

Ano, svět funguje na úvěrech. To je hlavní poznatek z knihy Michaela Rowbothama. To, na co přišel Klaus u nás na začátku devadesátých let, to na Západě fungovalo už celá desetiletí - tedy asi něco přes 30 let. Od té doby, kdy padl zlatý standard.

Banky půjčují lidem peníze. Na to potřebovaly shromáždit co největší množství peněz od střádajících lidí. Proto začaly lidem za uložení peněz dávat úrok až 3%. Bankéři velmi rychle zjistili, že mohou na každých 100 dolarů , které měli u sebe v depositu, půjčovat 200, 400 nebo až 900 dolarů. Bylo to proto, že jen jeden člověk z deseti někdy požadoval svoje peníze vyplatit v hotovosti. A banky nesměly riskovat nesolventnost. To by byl konec jejich podnikání.

Většina lidí byla přesvědčena, že zisk bankéřů z půjčování peněz za úrok 5% poskytováním úroků střádalům klesne na 2%. Ale lidé byli spokojeni s 3% úrokem za uložené peníze a přijali to. Objem úspor narůstal, a banky mohly na každých vložených 100 dolarů půjčit až 900 dolarů. Z těchto 900 dolarů měly úrok 45 dolarů. Takže, když se dluh vrátil získaly 945 dolarů. 900 dolarů bylo stornováno ve sloupci dluhů a banky si ponechaly úrok ve výši 45 dolarů.

Proto velmi ochotně platily úrok ve výši 3 dolary za každých 100 dolarů vkladu, které nikdy neopustily jejich sejfy. To znamená, že banky jsou schopny dosáhnout 42% zisk za každých 100 uložených dolarů. A přitom si většina lidí myslí, že banky dosahují jen 2% zisk – tj. rozdíl mezi úrokem půjčky 5% a úrokem za vklady 3%. Ale to vše platilo.

Nástupem globalizace dostaly banky "ramena" a když zjistily, že vlastně peníze střádalů ke svým obchodům nepotřebují, tak v podstatě minimalizovaly reálný úrok pro střádaly k nule. Mimo jiná opaření, také zavedením vysokých poplatků za jednotlivé bankovní úkony, služby. Tyto poplatky jsou často fakticky vyšší, než úroky, které vyplácely. V rakouské - české spořitelně vytváří poplatky více než jednu třetinu dividend pro akcionáře.

Tento popis finančních transakcí koluje na internetu například pod názvem „Chceme celou zem a 5% navíc“. V něm anonymní autoři popisují formou pohádky všechny praktiky finančníků. Fakta jsou známá, ale obrana proti nim je v nedohlednu.

Statistické údaje Bank of England z roku 1997 uvádí celkový stav peněz ve Velké Britanii celkem 680 miliard liber sterlingů (Lstg). Je to celkový obraz financí, pohybujících se v ekonomice. Jde o mince, bankovky, bankovní vklady, vklady stavebních společností všech lidí, veřejných i soukromých obchodních společností.

Celkový obraz financí nám na příkladu Velké Británie objasní, jak tento objem peněz rostl v čase a tedy jak obecně finančni systémy dnes "fungují".

V roce 1963 bylo v anglické ekonomice 14 miliard Lstg, v roce 1975 to bylo už 53 miliard. Za 5 let toto množství stouplo v roce 1980 na 205 miliard Lstg. V roce 1997 dosáhlo množství peněz v ekonomice na celkem 680 miliard. Virtuálních peněz! Tedy finančních zdrojů podložených jen vírou střádalů a obecně lidí v tento dokonalý klam, kterým ekonomické systémy jsou, aby sloužily úzké minoritě společnosti a její hlavní část uváděly do stresu a nekončící služby pro blahobyt "vyvolených", tedy vědomých i nevědomých podílníků na tomto systémovém podvodu.

Většina lidí si myslí, že peníze může vydávat jen vláda a vláda si peníze ohlídá. Ale dnes již se státy nefinancují vydáváním peněz (to je ponecháno výhradně na soukromém bankovním systému) a oběživo dodává centrální banka podle potřeby. Podle mne je to stejné, jako udělat kozla zahradníkem. Za této situace se můžeme jen divit, že není větší množství krachů bank a měn celých států. I když je jich i tak dost. Mexico, Malajsie, Rusko a jako určitě ne poslední Argentina.

Ze stejných statistických údajů Anglické banky vyplývá, že vláda Velké Britanie vydala celkem jenom asi 25 miliard Lstg. Kde se tedy vzalo zbývajících 655 miliard, které nevytvořila vláda? Celý ten zbytek 655 miliard liber – což dělá 97% všech peněz Velké Britanie – byl vytvořen bankami a stavebními společnostmi a byl vytvořen z ničeho.

Každému, kdo by si chtěl přilepšit výrobou peněz, hrozí trest 20 let vězení. Tedy malému obyčejnému člověku. Nikoli lidem, kteří se pohybují v bankovním sektoru. Podle prof. Jílka peníze vznikají, když banka poskytne úvěr, aniž současně někomu peníze z účtu strhne. Tomuto způsobu tvorby peněz se říká "multiplikativní tvorba depozit".

Když by se někdo zeptal, jak můžou soukromé společnosti „vyrábět“ peníze, dostane se jim odpovědi, že jsou to hypotéky, soukromé půjčky a přečerpávání účtů, které vedou k vytvoření tohoto dluhu. Vlády se přímo spoléhají na to, že se lidé zadluží, aby tak byly vytvořeny peníze, které proudí do ekonomiky. K roztáčení kol ekonomiky je pak nutné, aby každá libra, koruna, dolar měly své ekvivalenty v nějakém dluhu.

Ale Británie v tom není sama. Situace ve Spojených státech je stejná. Dluh USA dosahuje dnes, 14.12. 2005 celkem 8,144,943,973,435 dolarů. To je 8 144 tisíc miliard dolarů. To znamená, že na každého Američana včetně starců a kojenců je tady státní dluh v částce 27 334 dolarů (to dělá 683 350 korun – kolik je ten náš? Dosáhneme dokonalosti Američanů?). Každý se může o tom přesvědčit na
U.S. National Debt clock (Stránka nonstop aktualizující propad stavu amerických financí pzn. redakce).

Stejně jsou na tom všechny státy světa. Dluh Britanie jsme již vzpomínali, ale i Kanada má svůj dluh ve výšce 650 miliard dolarů, Japonsko dalších 2 000 miliard dolarů a Německo 300 miliard euro. Vypadá to, že čím bohatší země, tím je více zadlužená. Mohli bychom naopak říci, že čím je stát více zadlužený, tím je bohatší. Možná jen virtuálně.

Ale nejen vlády jsou zadlužené. Rostou i dluhy osob a domácností. Američané jsou nejbohatším národem na světě hlavně díky tomu, že jsou také nejzadluženější. Celkový dluh lidí a firem v USA dosahuje dalších 4 200 miliard dolarů. V Británii je to 780 miliard liber, z toho domácnosti si půjčily přes 500 miliard. Ale dluhy se musí jednou splácet. Zatím to vypadá, že svět se řídí heslem Madame de Pompadour – po nás potopa.

Většina lidí žije v bláhové představě, že když si půjčují peníze v bance, tak si půjčují peníze jiných lidí, kteří je do banky uložili. Jenže na výše uvedených číslech jsme si ukázali, že to není pravda. (když Bank of England vydala jen 25 miliard liber, není možné vytvořit dluhy ve výši 680 (stát) + 780 (lidé) miliard liber). Když banky půjčují lidem peníze, tak ve skutečnosti vytvoří nové peníze. Peníze půjčované bankou nejsou už existující peníze, ale jsou to nově vytvořené peníze jen k tomu účelu. Všichni se spoléhají na to, že tento proud peněz vytvořený dlužníky bude zásobovat ekonomiku jako celek a tím ji udržovat v chodu.

Popsaný systém bankovnictví je u nás nazýván "multiplikativní tvorba depozit". V USA se mu říká „frakční rezervní bankovnictví“. Když jsem si nechal udělat recenzi tohoto článku u renomovaných ekonomů, nejprve řekli, že to není možné. Dnes již názor mění a mnoho renomovaných odborníků připouští, že popis je více méně přesný, jen banky mají pro tento systém názvosloví a mechanismy, které jeho absurditu a zločinnou iracionalitu vystavují jako "standarní" postupy.

Abychom viděli, jak vznikají tyto virtuální peníze, uvedu příklad. Podnikatel si vypůjčí peníze v bance. Udělá si účet, na který mu „peníze“ přijdou. Nechá postavit tovární halu, nakoupí stroje a začne vyrábět. Za halu a stroje zaplatí z účtu. I za provozní materiál zaplatí z účtu. Svoje dělníky platí z účtu. Platí jim na jejich účet v bance.

Oni zase jdou nakoupit do obchodu a platí kartou opět z účtu. I obchodník zaplatil za zboží převodem na účet. Viděli jste v tomto koloběhu nějakou opravdovou korunu, kterou vydal a za kterou ručí stát?? Já ne. Mám ještě jeden příklad. Nedávno se nějaký pan Kramář pokusil (on se ani nepokusil, ale to je jedno) udat akreditivy neexistující americké banky v obrovské ceně. A bude možná po zásluze potrestán (když ho chytnou). Pan Kramář je žabař. Kdyby pan Kramář tyto akreditivy použil někde na Bahamách nebo ve střední a východní Evropě k založení banky, dostal by se mezi finanční elitu. „Peněz“ na to měl dost.

U nás v devadesátých letech taky nikdo nekontroloval „peníze“, když se zakládaly banky a víme co z toho bylo. A z této své banky by se mohl pan Kramář účastnit kolotoče půjček a úvěrů virtuálních peněz, které nikdo nikdy neviděl. Vydělal by mnohem více a zůstal by ctihodným finančníkem. Takto ho honí policie na celém světě. A to je jediný rozdíl mezi ním a ctihodnými finančníky.

Tato zadluženost žene státy k neustálému růstu ekonomiky. Ekonomika musí růst, státy musí exportovat, aby získaly peníze, aby mohly splácet dluhy. Jenže to tak nefunguje. Ekonomika roste, ale ještě rychleji rostou dluhy. Rostou úroky a úroky z úroků. USA si musí každý den vypůjčit 2 miliardy dolarů, aby udržely ekonomiku v chodu. Vypůjčují si hlavně v Číně. Čína už má v USA aktiva za více než 400 miliard dolarů ve formě státních dluhopisů. Žijeme v éře stále rychlejšího ekonomického růstu. A dluhy dosahují astronomických výšek. Ve skutečnosti jediné, co roste, jsou obrovské sumy virtuálních peníze na účtech jednotlivců a finančních skupin.

Tyto virtuální peníze mají ale v prostředí slepé, aktivně vnucované víry v tento podvodný systém velkou reálnou, politickou a mediální moc, mimo to, že si za ně finančníci užívají svůj pozemský "ráj" nakupováním požitků i materiálního blahobytu. V obrovské míře potom jsou z těchto prostředků placeny neustálé kampaně na koloběh půjček a tedy "růst" národních ekonomik a co hůře také mediální a politické kampaně, které utvrzují nás, služebníky těchto finančních systémů v tom, že máme dál pracovat a nechat se sžírat nesmyslnou byrokracií a platbami, které tato nekalá hra, vnucená iluze o finančním blahobytu, přináší.

To vše v důsledku proto, abychom v praxi, dokud nebude vymyšlen postup jak dál klamat novodobé nevolníky či zabránit odhalení těchto praktik neřku-li potrestání viny, neměli ani čas, ale ani motivaci tuto manipulaci a podvod odkrýt. Čím budou data o finančnictví a tento klam zjevnější, tím zuřivější je tlak systému na takzvané obyčejné daňové poplatníky, tedy sluhy tohoto systému, ale i na novináře, politiky a kulturní frontu, která má za úkol připravit naším očím a emocím to nejlepší divadlo, zabavit nás, jen abychom nevnímali své reálné postavení v tomto světě.

Až se vyčerpají tyto možnosti a zbyde jen prodlužená, poničená zem, ptejme se, jestli se mocní těchto systémů příjdou kát, nebo již připravují taková opatření, aby proti tomuto podvodu nebylo možno se postavit ani slovem, ani činem - tedy absolutně kontrolovanou společnost - diktaturu mocných, globalizovaných skupin, které nás činí závislými a to důmyslně a stále rychleji prakticky ve všech oblastech našeho života, od potravinářských systémů až po zdravotní.

Pozdě a beznadějně vyznívají v poslední době publikace některých amerických ekonomů, že úvěry, vytvořené bankou ve vlastnictví státu jsou lepší, než úvěr vytvořený soukromými bankami, protože není nutné vymáhat takový dluh prostřednictvím daní a neexistuje žádný úrok, který by nafukoval celkové náklady. Veřejná stavba, realizovaná za peníze státní banky je aktivem, které nahrazuje peníze vytvořené v momentě ukončení prací. Na americké autory je to geniální poznání. Pro nás bohužel už pozdě. Naši politici už zatím stačili naše státní banky rozdat zahraničním zájemcům.

Všichni říkají, že „žijeme ve věku pokroku“ a že „pokrok se zastavit nedá“. Nikdo neříká, že pokrok by se měl týkat lidí a jejich života. Měl by zlepšovat životní podmínky všech lidí, nejen těch bohatých. Nejen těch, co vyrábí legálně falešné peníze. Zatím tento „pokrok“ vede jen ke stále většímu zbídačování lidí. Stoupající nezaměstnanost, nedostupnost lékařské péče, důchody v nedohlednu – to všechno je důsledek růstu. Růstu v rukou neoliberálních politiků a ekonomů. Jak to, že ekonomika roste a všude chybí peníze?? Kam mizí ty vytvořené prostředky?? Neoliberální svět ekonomiky drží lidi pod krkem a nikdo neví, kam kráčí – přesto rychle kráčíme k zářným zítřkům. Zářným zítřkům pro koho??

(Redakce doporučuje zdarma knihu "Ekonomie - věda nebo náboženství?" od Ing. Josefa Víta, zejména kapitolu o tvorbě takzvaného Hrubého domácího produktu -
zde.)

Poslední komentáře
18.03.2016 22:38:26: Se připojit. Souhlasím se vším výše сказанным. Můžeme popovídat na toto téma. Tady nebo v PM. smiley P...
04.07.2009 13:42:29: Nevite co je paysec?nabizi to treba hellomobile.
24.06.2009 15:02:56: Klikej a vydelvej http://fajne.wgz.cz/
 
Motto: ...Politik je osoba, která běhá po poli se skřivánkem v kleci a křičí: "Jen se podívejte, jak si tady pěkně létá a to jen proto, že tady s ním běhám"...